Obsah

Kronika


(výběr ze strany 210 - 221)

Stožice v létech 1300 - 1848

Porušuji souvislost záznamů přítomností s minulostí[,] pro zajímavost zaznamenávám rozdíl v různých dobách[,] používajíc k tomu Dr. Václav Mostecký „Dějiny města Vodňan" týkající se vesnice Stožic.
r. 1336 Kuní potok tekl od vsi Stožic a Křepic k Bavorovu[,] protékajíc několika nyní vyschlými rybníčky[,] což pro nejasnost vznikl častý spor.
Při stížnosti Jana Rožmberka[,] kterou opakoval ke králi[,] že se občané dopouštějí pychu v lesích i řece Blanici[,] král ostře zakázal[,] aby do rozhodnutí nic do toho nevkládali do rozsouzení. Neb obě strany mohly vykázati právními listinami[,] nařídil král 24. června 1461 vyšetřování starých pamětníků. Mezi mnohými byly ze Stožic Prokop a Jíra. Spor nerozhodnut i udržovali starý stav, dále lámali kámen panští jím jámi [!] zasypávali a nádobí pobírali. Král nařídil Janovi z Rožmberka 1. května 1465[,] aby nepřekážel lámati kámen pro jejich potřebu (Netolický archív).
Podle zápisu z 21. října 1530 k Vodňanské faře[,] tvořící jednu farnost[,] jednotlivé obce jsou povinni odváděti desátek: Stožice 8 měr ječmene[,] Vitice 4[,] Krašlovice 6[,] Chvaletice 18[,] Lidmovice 6[,] Skočice 1[,] Pohorovice 1½[,] Křtětice 10[,] Radčice 11½[,] Milenovice 2½[,] Čavyně Číčenice 14[,] Chřepičtí[,] jak kdo sedí[,] vůz drev[!] na faru dáti má každý. Povinnosti mlynářů jsou u Milenovic půl míry žita[,] stejně mlynář pod Skalkou, Kohoutovský nad Řepišem[,] nad tím mlýnem Kroupovský a poslední Kozlovský.
Z Vodňanských sousedů víme zejména o Matouši kožešníku ze Stožic[,] že postoupil r. 1526 na zřizování rybníků 4 jitra[,] která byl koupil v lednu 1524 od Matěje Želízky za 16 kop. Kožešníci se těšili slušnější vážnosti[,] však je častěji nacházíme mezi hodnostáři. Rovněž Matoušek pocházel po otci Staňkovi ze Stožic. Když dělal kšaft bohatý kožešník Matouš ze Stožic[,] zakročil ve prospěch mladších jeho dětí Stožický pán Vondřej Ungnat ze Suneku. Svůj zásah zdůvodnil tím[,] že je vrchním pánem sirotků pod svým panství zrozených a že Matouš[,] kšaftující i svým statkem ve Stožicích[,] musí spravedlivě ke všem dětem přihlédnouti. Syn Simon po tom 7. října 1552 nadlepšil dětem mladším 50 kop. Matouš zemřel r. 1555 syn Šimon 1562. Jeho syn Vít si koupil dům od Petra Chrudimského[,] dcera Anna se provdala za Viléma Součka z Domažlic.
Předměstský soused Janeček odkázal r. 1530 k záduší města Vodňan do špitálu 2 kopy míš. a vosk jednoho roku od včel svých i dědice Havla ze Stožic.
Při odlovech Vodňanských rybníků prodávány násady[,] mezi jinými prodáno Telátkovi do Stožic 2 kopy[,] Longinovi ze Stožic 1½ kopy. Při odlovu rybníka Záhorského a pod Okrouhlicí a z mnoha jiných[,] také odebrala Podholová ze Stožic 1 džber[,] v r. 1552 se prodávalo po 11 groších kopa tříletého plodu.
V r 1584 byl rovnán spor[,] který vypadal dost hrozivě. Mezi grunty městskými a Stožickými za Pražákem byly porostliny porostlá křovím neplodná[,] která dali Vodňanští Valentinu Koukolovi[,] aby si je zkopal a osel[,] pokládajíc za svůj majetek. Stejně tak usoudili Stožičtí[,] poddaní Adama z Hradce[,] srotili na vetřelce a pobrali mu úrodu.
Dne 12. července 1584 učiněna dohoda a smlouva[,] podle níž byly odděleny obojí grunty průhonem 9 loket vídeňských[,] dále do Svobodných hor Vodňanských průhon 12 loketní. Vznikne-li komu škoda hnáním dobytka[,] může si své grunty oplotiti. Průhon je oběma stranám svobodný.
U občanstva Vodňan byla dosti zámožnost. Také se někdy stávalo[,] že se ženili a vdávali do ciziny. 8. ledna 1597 se smluvili k stavu manželskému poctivý mládenec Ondřej[,] syn Pavla Sedly ševce[,] s cerou[!] Jeronýma Hrdiny ze vsi Stožic. Ondřej se vrátil z vandru[,] pomáhal otci řemeslo, který ztěží[!] držel dům. Vedle výpravy dostal s nevěstou krávu a dvě ovce. Nebyl sám boháč[,] tak se spokojil. K smlouvě svatební přišlo s ženichem půl Stožic[,] Havel, Černý, Eliáš Hanuš, Vít Havlovic, Urban Holeček, Ambrož Raba, Jakub Stříbrný a Žlábek.
Nejdůležitější událostí toho roku byla koupě města Vodňany vesnice Stožic od urozeného pana Voldřicha Želízky z Tourového[,] uzavřena v sobotu po Vavřinci t.j. 14. srpna 1599. Pan Voldřich[,] usazený ve městě[,] prodal ves celou s dědinami ornými i neornými, lukami, lesy, porostlinami, pastvinami, pastvištěm. S lidmi usedlými též[,] těch z gruntů zběhlých[,] s vdovami a sirotky i s jejich spravedlnostmi[,] s krčmou výsadní[,] s platy stálými i běžnými[,] robotami i se vší zvůlí i plným panstvím[,] se vším příslušenstvím[,] jak sám pan Voldřich v užívání byl po urozeném Jindřichovi Březském z Ploskovic a na Klokočíně. Kupní smlouva cena 4,050 kop míšenských se má zaplatiti takto: ihnet[!] při postoupení 50 kop[,] na ostatek dvě jistoty[,] jednu na 1,000 kop do Jiří r. 1600 a druhou na 3,000 kop s úroky. Svědky této smlouvy byli urození páni Jošt Kořenský z Terešova a na Radomilicích a Jindřich Březský z Ploskovic a na Klokočíně.
O poddaných stožický málo jest slyšeti[,] ale toho roku 1607 na jaře dopustil se hrozného činu Urban Holeček. Spáchal vraždu na poddaném pana Švamberka[,] Janu Křížkovi a podle ortelu domácího práva byl popraven mečem. Mistra popravčího poslal do Vodňan ze Soběslavě Libějický hejtman Zdeněk Vít a prostřednictvím městského rychtáře Lukáše Knoflíčka mu byl opatřen byt a strava u pana Firkušného. Tomuto sousedu nechtěl nikdo značnou útratu platiti.

Doba po Bílé hoře
Období zástavy[,] t. j. zástavní právo: Vzniká smlouvou neb úředním rozhodnutím neb ze zákona. Je možno zastaviti věci i práva, jestliže pohledávka zástavního práva není v čas uspokojena[,] může se věřitel domáhati uspokojení ze zastavěné věci.
Dne 21. července 1623 v dodatečném potvrzení odůvodňuje král Ferdinand II postoupiti města královská hraběti Don Baltazar de Marradas[,] za provinění[,] že se nad jiná města proti králi pozvedlo a dvakrát od lidu vojenského vzato bylo. Postup se týče města Vodňan[,] vesnice Stožic[,] dvora Pražáku s ovčincem, kostelního podací, pivovaru, krčem, kováren, mlýnů, domů obecních s komorními platy, cly, dědinami, řekou a rybníky. Statek zádušní:
Ves Stožice se 3 osedlými[,] pustých gruntů 8[,] spálené 2 chalupy 2. Úroku svatojirského vycházelo 9 kop 45 grošů 2 denáry[,] Svatohavelského 9,36. Desátku žita na míru pražskou se odvádělo 7 korců 2 věrtele po 1 kopě 7½ groše. Ze 17 osedlých se počítalo robot orných po 2 dnech[,] 26 robot žňových[,] 26 dní počítali se za ornou 20 grošů a ženní 6 grošů[,] t. j. 11 kop 16 gr.
V létech 1653 - 1656 byla úředně sepsána všechna panství statky a královská města, vypsána jména svobodníků [,] manů[,] židů a svobodných dvorů
Teprve r. 1670 jest zapsáno[,] co kdo má platiti daní činže[,] o 4 termínech na sv Jiří, Jana, Havla, Vánoce.
V této době již jména poplatníků změněna:
Matouš Harmach, Jiří Telátko, Matěj Havel 52 l ostatní méně a to:
Václav Novák, Jakub Stříbrný, Matěj Žlábek, Mikuláš Holeček, Ondřej Šoubar, Matouš Vlček, Martin Černý, Martin Kovář, Martin Linhart, Prokop Krejčí, Tomáš Pecháč, Martin Holeček, Jan Daněk se jmenuje lhotníkem[,] jest na běžný rok osvobozen.
Rok 1648[,] kdy končily bědy třicetileté války[,] při přesunu vojsk také 16. září ležel lid od regimentů ve městě Vodňanech i ve vsi Stožice. Spotřeboval 1.200 liber chleba[,] 25 strýchů a 2 věrtele obroku. Ještě r. 1652 vojsko v okolí Vodňan leželo[,] byl to pluk Montecuculí [!]. V lednu křtili ve Vodňanském kostele Dorotu[,] dceru Laurence Kunráda od regimentu Monde Kuklíž a jeho ženy Justýny[,] kmotrové byli Jan František „bachmistr" a Petr Koš od téhož regimentu. Dokonce pasákově dcerce z Pražáku[,] se postavili za kmotra „mustrsrajler" tohoto regimentu Jan Maricius vedle Evy Harmašky ze vsi Stožic a Doroty Ježkové[,] 26. března 1652.
Rok 1654 byl ve znamení nesnesitelné peněžní tísně. Také Stožičtí sedláci jsou dlužni kontribuce od r. 1644 městu Vodňanům[,] bylo by třeba napomenouti je prostřednictvím pana Ondřeje Zemana[,] aby přispěli na nynější nedoplatek 300
V dubnu r. 1657 soud městský řešil nezvyklí případ Kateřiny Příhodové ze vsi Stožic[,] majíc manžela[,] zapoměla[!] se s jinou osobou a porodila děťátko. Paní Kutínova se jí ujímala[,] město se dotazovalo na Hluboké[,] jak s provinilou poddanou naložiti. Pan hejtman ponechal rozhodnutí městu i usneseno: 5. května 1657 nechati vinici po 4 neděle státi u pranýře a pak ji z města vymrskati. Na mravnost se hledělo přísně[,] i osoba od úřadu konšelského se musela podrobiti úřadům. Jakub Horažďovský v lednu musel odprositi Mikuláše Holečka ze Stožic[,] že obtěžoval jeho ženu. Podobně v červnu byl napomenut veřejně fišmejstr Vít[,] aby byl příkladněji a pobožněji živ s manželkou a jí neubližoval.
1. července 1673 od úřadu byly ustanoveny nejvyžší[!] mzdy[,] podle nich se měli obě strany říditi: hospodáři i podruzi:
sekáči dostanou na den hrabiční kosou 10 kr
travní kosou 8 kr
ženci ke stravě 5 kr
hrabačka od sena 3 kr
od hrachu trhání 5 kr
vazačky jako pohrabovací 5 kr
mlatci od děl (žní) do sv Václava 5 kr
mlatci od sv Václava do Vánoc 4 kr
V r. 1676 byly mzdy zvýšeny o 1 kr. a dostali podruzi povolení chovat krávu.
V r. 1677 se stavěl nově koupený mlýn knížecí „Řepišovský" a ve vsi Stožicích kaplička. Řemeslníci zedníci a tesaři bydleli ve Vodňanech[,] kdež se i stravovali.

Nástup Schvarzemberků[!]
Kdys přijel ze Španěl po zemřelém Baltazaru Marradasovi nový zástavní pán[,] František Marradas[,] v polovici března 1639 nabízejí Vodňany tomuto nájmu 1500. Za měsíc na to pak již je město zbaveno svého tyrana a volněji oddechuje.
r. 1661 hrabě Bartoloměj Marradas ze Salentu prodal Hlubokou[,] zástavu města Vodňany[,] s dvorem Pražákem[,] vesnicí Stožicemi[,] se všemi rybníky a důchody[,] dle kupní smlovy ze dne 1. října 1661[,] za 385.000 zl Janu Adolfu Schwarzemberkovi. V r. 1662 Hrabě Schwarzemberk ujal se svého nového majetku a také ve Vodňanech přejal práva a příjmy bývalé vrchnosti Na převzetí se dostavil vrchní hejtman rytíř Frant. Eliáš Gattermajer z Gatterburku a na Gerštorfu [,]10. srpna 1662.
Z tohoto převzetí nastal dlouhý spor o splacení výkupného Marradasovi[,] s různými výsledky a tak došlo konečně dne 21. srpna 1710 k vyplacení peněz knížeti a slavnostnímu propuštění ze zástavy.
Stav obyvatelstva ve Stožicích v době výkupu:
Pavel Novák s manželkou Annou drží půl lánu[,] mají 4 děti nedospělé[,] Rozinu, Mandalenu[!], Jana a Víta.
Jan Stříbrný drží čtvrt lánu[,] s manželkou Evou mají 7 dětí[,] z nich Žofie je 21[,] Jiří 19 letý
Ondřej Harmach s Voršilou 1 lán[,] děti 4 nedospělé[,] Jakuba, Matěje, Floriána, Veroniku
Pavel Žlábek s Markýtou[!] ¾ lánu[,] 4 děti dospělé
Martin Holeček s Kateřinou 1 lán[,] mají 4 děti[,] Katerinu[!] 21[,] Víta 19[,] Annu 17[,] Martina 13 letého
Pavel Havel s Rozinou 1 lán a ¼[,] dcera Kateřina 2 letá
Matěj Černý s Annou z Netolického panství ¾ lánu
Vít Kovář s Kateřinou mají 4 děti
Matouš Vlček s Kateřinou ½ lánu
Vedle sedláku žije ve vsi 10 chalupníků. Chalupu a krčmu má Jakub Pitlík[,] pochází z Líbeznického panství[,] s manželkou Dorotou 5 dětí
Matěj Veverka s Magdalenou[,] 5 dětí
Simon Linhart manželku Voršilu
Lukáš Račan má Zuzanu a 3 děti
Ondřej Krejčí Evu a 5 dětí
Na Matouškovské chalupě sedí kovář Matěj. Ostatní chalupy jsou Pechovská, Jakuba Novotného a Melichara Viktory. V obecní pastoušce (chalupě) bydlí pastýř Jan Šindelků s Voršilou a 1 dítkem
V podruzství žijí Martin Stříbrný[,] komorní posel
Tomáš Kučera[,] Pražácký šafář. Několik sirotků slouží ve městě[,] na vojně a. j. Všech příslušníků Stožických napočítáno 219 osob.
Harmachovský statek ve Stožicích pro rozhárané poměry a zadluženost ztratil majitele (zemřel)[,] Vodňanský úřad zabavuje z mlatu obilí[,] v září vyzívá sousedy[,] aby některý na živnost usadil syna[,] jinak že přijde cizincům do ruky.
V r. 1761 byl vrácen vdově Harmachové statek ve Stožicích[,] který upadl do dluhů za francouzské války a válečnými běhy. byl[!] ujat do obecního statku a obhospodařován do splacení dluhů. Za tu dobu shodek[!] 41 zl[,] který žádají nájemci Fetterle a Kouba Vdova však žádá náhrady 430 zl a obrací se na samou císařovnu. Harmachová neměla pověst nejlepší. Statku se ujal Lukáš[,] který se oženil r. 1762 s dcerou Vojtěcha Švába ze Křtětic[,] Rozinou.
r. 1763 Po skončení sedmileté války[,] procházeli naším krajem jednotlivé vojenské útvary Při ubytování opatřovali se peřiny pro důstojníky a jejich rodiny[,] ze Stožic Magdalena Bakulová dodala osmiliberní peřinu s tlustou cíchou pro fendricha Kirchnera[,] Telatko, Žlábek Harmach, Zimrman jinak „Ježíšek" odvedl Maxu Heslerovi malou podhlavnici a 1 houni. Nocležného přijali za červen a srpen po 104 zl za setninu Hagenovu a Nisenovu.
Minulý a letošní rok neúrodný způsobil nedostatek a drahotu obilí. Od krajského úřadu bylo žádáno o půjčku obilí pro sedláky Stožické 24. března 1771. Skutečně dostali obilí zdarma. Vypravili se pro ně Novák se třemi fůrami.
21. května 1773 bylo nařízeno bezodkladně provést odvody na rozepsaných 1.043 vozotajů[!]. Druhý den na to[,] v noci[,] se vydali do Stožic městský rychtář kontribuční V. Brejcha, Jos. Hanus, Jakub Palda braný z Bavorovské brány[,] aby schytali rekrůty[!]. Přivedli Vojtěcha Holečka[,] Václava Hansmichla, Prokopa Šoubara, Martina Linharta, Fabiana Šoubara. Všichni byli víceméně nezdraví[,] vysocí jen 5 střevíců a 1-2 coule[,] špatni na nohy[,] s průtrží Rychtářem byl ve vsi té doby (od r. 1771) Frant. Šoubar.
Průpovídka té doby:
Kluci selský sakramentský[,] nechcete poslouchat pány[,]
nejlepší na vojnu s vámi
Pane Bože veliký[,] smiluj se nad rolníky[,]
přijmi je do nebe a pány ať čert veme[!]
Stožičtí podaní[,] poukazujíc do nesnesitelných břemen[,] bylo jim však dokázáno urbáři[,] že se nežádá víc povinností[,] než je psáno. Chalupníku Peckovi byla robota umírněna[,] aby si mohl spraviti rozsypanou chalupu.
Na Harmachovském statku hospodaří sedlák Šváb a jeho žena Kotková[,] nemohli vydržeti s rodiči[,] bylo starým nařízeno[,] aby se vystěhovali
Průpovídky neb písně t. č.
Jaká bude robota
v tom knížecím zámku[,]
budou sázet děvčata
voňavou marjanku[!]

Přijdou na tě platy[,]
kontribuce mlaty[,]
na robotu musíš jít[,]
nepůjdeš-li jednou[,]
dráby tebe zvednou
a ještě budeš holí byt

Ty knížecí drábe[,] jak pak se máš
ptal se na tě ďábel[,] co pre[!]j děláš
Přijde pro te na jeleti [!]
žes pobíjel chasu na robotě

Roku 1773 byl zrušen řád jezujický[!]
Před vydáním robotního patentu Stožičtí sedláci projevovali nespokojenost se starou robotou[,] domnívajíc se[,] že prováděná revize v nových urbářích má býti zároveň ulehčením[,] nechtěli vzíti záznamí[!] na vědomí. Jako původce odboje byl konšel Novák sesazen a na jeho místo postaven sedlák Havel[,] 28. května 1774.
V říjnu potkalo Stožice nové neštěstí[,] vyhořeli sedláci Simon Harmach a Martin Stříbrný[,] utrpěli přes půl druhého tisíce škody. 24. listopadu dostalo se pohořelým[!] po 20 kmenech z obecních lesů. V prosinci se vybíralo na pohořelé[!] v Vysokém Mýtě a sebráno 1 zl 39 kr.
r. 1775 za panování Marie Terezie robota ještě zrušena nebyla[,] ale byly povinnosti robotní pevně stanoveny a omezeny na tři dny v týdnu. Telátko a Holeček nahradili robotu tělesnou regresem 9 zl.
Za napoleonských válek byly též odesláni k vojsku do Josefova ze Stožic podruzi[,] Matěj Sirůček 30 r a Jan Nehoda 32 letý. Brož a Šedivý odkazovali své domy manželkám[,] nevrátí-li se z války. Domů se vrátili Tomáš Stříbrný[,] nebylo jich jako vozatajů třeba[,] až na zavolanou[,] dostali dovolenou Jakub Novák a Josef Krejčí[,] oba od Šporkovského regimentu.
Těžkosti již několik let dělají magistrátu Vodňanskému Stožičtí poddani[!][,] kteří nebyli spokojeni s poslední úpravou roboty. Nechtěli souhlasiti ani s tělesnou robotou[,] ani s výkupem[,] Jakubu Krejčímu bylo odpuštěno 13 dní roboty v dubnu 1838. V r. 1839 v odporu se pokračovalo[,] Rychtář Tomáš Žlábek byl i napadán a urážen. Frant. Novák a Frant Stříbrný museli býti trestáni.
Při sčítání lidu 1844 měli[!] Stožice a Svobodné Hory 235 duší[,] ve Stožicích napočteno 36 domů.
r. 1848 Přinesl celé říši Rakouské pronikavé změny[,] 15. března dána národu konstituce. Rok 1848 přinesl městu Vodňanům a vsi Stožice překvapení[,] robota zrušena[,] Stožický sedláci se stali svobodnými a slavnému magistrátu Vodňanskému nezbylo[,] než 27. ledna tuto skutečnost vzíti na vědomí.
Poslední mohykáni v držení usedlostí
Převzetím do vlastnictví koupí č. p. 1 manželi Mrázů skončilo posloupné dědictví Nováků, kteří měli tuto usedlost v držení již před r. 1653.
V době největšího rozmachu postavili v č. p. 1 roku 1877 novou budovu[,] č. p. 39 hostinec, který oddělili od stávajících budov s poloviny jednoduchou zdí (15 cm)[,] zbytek oplotili[,] ponechavše v tomto ohrazení volný vchod z č. p. 1. V této době rodina Fr. Nováka početná:
V roce 1886 Novák Vavřinec majitel č. p. 1 Před převzetím usedlosti v Pohorovicích[,] po částečném prodeji pozemků a postoupení Petrovi Novákovi[,] bratru toho času na domku ve Vodňanech[,] část pozemků „Pod Čížavou".
Vavřinec Novák sestře Alžbětě podstoupil hostinec a rovněž část pole „Pod Čížavou"[,] která pojala za manžela Aloise Tomana[,] hostinec ten měli ve vlasnictví[!] až do koupě usedlosti č. p. 37.
Druhá sestra provdána do Dřítně[,] na statku „ U Brátků" .Třetí sestra provdána do Litochovic u Volyně.
Bratr Matěj Novák u své sestry v Litochovicích[,] až do doby[,] kdy v stáří byl odeslán do své rodné obce na obtíž.
V roce 1886 Václav Novák s manželkou[,] roz. Žlábkovou[,] převzal hospodářství č. p. 1 od bratra Vavřince. V. Novák hospodařil do té doby na statku č. p. 6[,] až do doby[,] než byl Václav Žlábek[,] jako majitel plnoletý[,] posloupnost u č. p. 1 končila v r. 1967[,] kdy Václav Novák zemřel.
č. p. 2 Frant. Stříbrný[,] manželství bezdětné[,] postoupil toto Vojt. Žlabkovi z č.p. 22
č. p 4 Jan a Tomáš Telátko[,] po exekučním prodán pozemků r. 1899 budovy koupil V. Kouba č. p. 3[,] přestavbou sloučil v jeden celek.
č. p. 18 Jan Telátko zvaný „hořejší"[,] jehož dva synové v mladém věku zemřeli[,] toto koupil Fr. Václavek r. 1905
č. p. 6 Václav Žlábek postoupí toto č. p. dceři provdané za Čížka.
Trvalé držení usedlosti[,] které dosud trvá
č. p. 7 Holeček Jan a č. p. 15 Vlček Vojtěch
Prodejem přešlo do vlastnictví
č. p. 39 Toman Alois
manž. Boudů
manž. Šedivých
manž. Pavlíčků[,] manželka roz. Šedivá
manž. Svobodů
č. p. 37 Telátko Jan
Václavek Fr.
Kotrch
Toman Al.
Zeman J[,] manželka roz. Tomanová

 

(výběr ze stran 25 - 45)


Pro porovnání zaznamenávám, pokud má paměť sahá, za přispění starších pamětníků, hlavně souseda Tomáše Muziky a dokladů písemných[,] uchovaných do dnešní doby.
Hospodářské poměry v létech padesátých a dalších minulého století.
Byly ubohé.
Pole byla dosti zanedbávána, stavy skotu velmi nízké, neboť bylo málo píce. Úhořilo se, louky se nehnojily vůbec. Stodoly byly dřevěné[,] malé a slamou (doškami)[!] kryté. Jaké možno spatřit v č. p. 9, 13, 26. Tenkrát stačily na veškerou sklizeň a často nebyly ani plné. Půda orná se nedostatečně hnojila[,] neboť byl malý stav skotu[,] mělce se oralo, strojená hnojiva, zvláště fosforečná a dusíkatá, jichž půda hlavně potřebuje[,] nebyla známa a proto[,] byla sklizeň velmi malá. Vždyť průměrné ha výnosy byly u pšenice 11 q[,] žita 10 q[,] ječmene 10 q[,] ovsa 8 q[,] brambor 80 q.
Pro porovnání zaznamenávám příděl stroj. hnojiv na jaro 1954. Dusíkatá 35 g[,] fosforečná[,] 45 g draslo[,] 40 g tj. příděl pro obec Stožice[,] mimo to opatřovaná hnojiva volně.
Pšenice byla vždy lepší než žito a ta se také více prodávala, buď přímo mlynáři[,] neb na trhu ve Vodňanech.
Nebo sklizené obilí se odvezlo obchodníku[,] většinou židovského původu[,] jako „Zábloví" (sýpky proti žid. kostelu)[,] „Brokům" (sýpky proti hřbit. kostelu)[,] „Koníčkovi" (u býv. tržiště)[,] „Majerů" (proti hlav. kostelu).
Mléko se spotřebovalo doma[,] máslo rovněž, neboť prase se málokdy zabilo.
Hodně se prodávalo husí peří[,] kterých se hodně pěstovalo. Vše skoupili podomní obchodníci[,] poslední z nich Karpeles a Fröhlich z Vodňan. Husy pak kupovali t. zv. husáci[,] kteří nakoupené hnali ve velkých hejnech z vesnice do vesnice[,] až do nakládací železniční stanice Ražic.
V domácnostech se topilo hlavně dřívím[,] většinou dřevem z pařezů[,] uhlí nebylo známé.
Stroje nebyly a vše se muselo ručně zasít, kosami neb hrabicemi posekat. V zimě pak cepy vymlátit, tak že bylo zaměstnání pro všechny po celý rok.
Při sklizňových pracích pomáhali větším rolníkům domkáři a podruzi. Větší rolníci zaměstnávali též na celoroční práci „chasu"[,] „pacholka" (starší kočí)[,] „pohůnka" (mladší kočí)[,] „třeťáka"[,] který byl též pasákem dobytka (patřícího ještě do školi[!] neb škole odrostlý). Z ženských pak „velká děvečka"[,] která obstarávala dojení, česání hov. dobytka[,] „malá děvečka"[,] která měla na práci kydání hnoje a krmení vepřového dobytka[,] a „třeťačka" pro práce pomocné při kuchyni a hospodyni k ruce. Pro tyto celoročně zaměstnané byl celoroční byt a to pro mužské síly v koňské maštali na t. zv. „palandě"[,] pro ženské komůrka se skříní na šatstvo[,] kterou si v době nastoupení do služby přistěhovala a to od 1. ledna do třech králů „telecí dny".
Secí stroje nebyly[,] veškeré obilí se rozsévalo ručně z plátěné rozsívky.
Rovněž řezání píce pro skot se muselo provádět ručně na tzv. „německé stolici"[,] řezaná píce levou rukou posouvána vidlemi, šlapačkou se pak hmota stěsnala a kosou[,] opatřenou rukojetí se část odřízla. Až v létech devadesátých se začalo používat řezaček s talířovým soukolým[!], litinovým kolem s dvěma kosamy[!] a klikou. Práci s přípravou píce měl vždy „pacholek" (starší kočí)[,] který měl též na starosti krmení a česání koní. „Pohůnek" pak kydal hnůj od koní[,] nanosil krmení pro koně a na řezání pro skot.
V žních se obilí posekalo hrabicí a nechalo ležet na řadech[,] neb hrstích[!] a teprve když uschlo[,] se vázalo. Některé[,] a to hlavně oves[,] až namoklo[,] se vázalo roubíkem do snopů a odváželo do stodol.
Až do roku 1870 nebyl v obci ani jeden mlátící stroj. Obilí[,] jetelové semeno[,] hrách a. j. se mlátilo cepy. U většího rolníka mlatci[,] ti mlátili obyčejně v šesti. Rolník při tom seděl v kuchyni a spravoval poškozené cepy. Vymlácené obilí se muselo „pocívati" na „řičicích"[,] pak se přehazovalo „vějičkou" (dřevěnou lopatou) ve stodole proti větru[,] čímž se vyčistilo. Sláma cepy vymlácená prodávána formanům neb kobylkařům[,] kteří tuto odváželi buď do Čes. Budějovic[,] neb Čejetic na výrobu papíru. Náhradou za tuto slámu kupována stýl na rybníkách Vodňanských v dražbě.
První mlátičky[,] a to u Holečků[,] byly tzv. „žabrovský[,]" u kterých byl mlat zhotoven z žabrovitých desek. Poslední tato žabrovka používána byla u Borovků v č. p. 22. Na to se začaly uplatňovat mlátičky s ozubeným soukolím a dvěma klikami[,] kterou uváděli v pohyb čtyři osoby dvá a dvá[!] proti sobě. Na to ustoupily tyto mlátičkám s vytřásadli[!] poháněné „žentourem" uvádějící v pohyb koňským[,] neb volským potahem. Potah tento[,] připoután k oji žentouru tyčí[,] chodil po dobu mlatu do kola. Po zavedení elektřiny do naší obce v r. 1942[,] nahrazovány tyto ruční žentourové mlátičkami čistícími poháněné elektromotorem.
Pluhy byly vesměs dřevěné a bylo-li třeba pluh naostřiti[,] musel se celý pluh donésti ke kováři. Brány rovněž byly až do let 90 tých dřevěné[,] s železnými hřeby. K jarní přípravě půdy k setí se užívalo „harky" která byla opatřena 2-6 oracími radličkami a „bicouny" s 5-7 rýpacími radlicemi. Výkonné a těžké stroje pořizovány až do doby[,] kdy byly od soukromě hospodařících zemědělců vykupovány pro strojní traktorovou stanici a Jednotná zemědělská družstva. Stav hospodářského nářadí k r. 1950 jest dosti špatný[,] jednak pro nedostatek finančních prostředků[,] nejistota držby a malá možnost nákupu náhradních dílců.
Len se dříve hodně pěstoval[,] který po vyrosení a máčení byl sušen v pazderně ve Vodňanech[,] budově to na rozcestí silnice do Chelčic a Stožic. Celou zimu tento předly na přeslicích. Z plátna zhotoveného u „Kalců" (č. p. 34) zhotovováno plátno na prádlo ložní, košile, spodky, prostěradla, cvilinkové pytle a. p. Jenom na sváteční šaty se kupovalo sukno.
Boty vyráběli domácí ševci důkladné a pevné[,] které dědily mladší sourozenci po starších. Do škol chozeno v létě boso v zimě pak v dřevácích[,] kterých bývalo na chodbách Vodňanské staré školy celá řada.
Ten kdo si mohl zabít prase[,] a to bylo vždy tak 50-80 kg ž. v.[,] nadělal jaternic a posílal výslužkou sousedům. Byl to prostě přepych. Kuře neb slepice se jedlo buď[,] že slepice neb kuře stonalo[,] neb stonal hospodář[,] neb hospodyně přišla do kouta.
Káva dříve neznámá. Pak jenom o posvícení a velkých svátcích. Jinak se ve všední dny jedla bramborová polévka, zelná polévka neb kyselka. Byli-li zjednání mlatci[,] neb jiní pomocníci[,] byl hrách, vdolky s povidly, lívance z ječné mouky. Chléb pečen jenom po domácku[,] při tom pečeny z kruchové mouky (hašpanky) t. zv. podplamenky.
Přes to[,] že měli Stožice právo na hostinec výčepní v č. p.[,] 5 pila se hodně kořalka[,] byla to t. zv. žitná[,] nebo-li „ordinální", „hořká", „roztopčí", „rum" a. j. pila se více nebo méně všude[,] nejvíce však při svatbách, stavbách na dodělnou („Klaichu"), sekáči v době senoseče a. p. Zřízením hostince při č. p. 1 ustupovala kořalka pivu. Hlavní faktor zbavení se tohoto zla byla škola[,] kde poukázováno[!] na toto zlo. Odstrašující příklad byla prodejna „u Klimpegrů" („Na bráně") kde čepována kořalka ve velkém a kde bylo někdy až moc živo a veselo.
Ke konci století devatenáctého dostoupila zadluženost vrcholu[,] tak že některé usedlosti dokonce přišli na buben. Některé usedlosti museli odprodati hodně pozemků[,] aby se mohli zotaviti.
Jaká byla příčina takové zadluženosti, byly to staré dluhy ležící na usedlosti z dřívějších dob a vysoké úroky. Dluhy pak vzrůstaly značnou měrou, když bylo někde více dětí a podíly 200, 300, 800 zlatých r. č. i více[,] musel hospodář dědic svým sourozencům vyplatiti[,] hlavně ženskému pohlaví[,] na toto se musel opět vydlužiti a tak to rostlo. Záchrana pak byla jedině, aby hospodář hodně vyženil. Měl-li sám pak dospělé syny, kteří se chtěli u muzik „vytahovat"[,] na což bylo třeba opět peněz, které sobě často opatřoval kradením obilí[,] nebo měl-li hospodyni nešetrnou[,] spělo to rychle ke konci. Vždyť se říkalo, že hospodyně roznese více v zástěře než hospodář na voze.
V obci byl obecní pastýř „slouha" který pásl rolníkům prasnice na pastvišti (drahách)[,] po 15. květnu také husi[!]. Shromažďování paseného oznamoval po obci troubou zv. slouhovskou. Bydlel v obecní „pastoušce" č. p. 24[,] ošetřoval pro chovatele prasnic plemenného kance a housera. Na výživu těchto odevzdával každý chovatel část obilovin „sýpka". Platba na husu byla 4 kg zdravého ovsa[,] 1 kor.
Plemenný býk byl v držení a ošetřování u některého sedláka[,] louka (bejčina) ve Stožicích nebyla, platilo se skočné v penězích 10-20 kor. Někdy měli plemenného býka v držení dva i více chovatelů[,] pak nastupovalo[,] kdo levněji. Tento stav trval až do vydání plemenářského zákona.
Poměry náboženské
Rovněž náboženská horlivost, která byla koncem devatenáctého století dosti značná[,] ochabla v století dvacátém. Až do r. 1918[,] do kdy ještě vládl panovník z Boží milosti ve Vídni[,] svěceny všechny neděle a hojnost svátků, dodržovány posty[,] modlení růžence, májové pobožnosti v místní kapli. Chození ku křížkům v polích. Svěcení jívových ratolestí v květné neděli a zapichování těchto na zasetých polích. Na svátek Božího těla se účastnilo[,] mimo hojnosti občanstva[,] též sbor dobrovolných hasičů v parádě k průvodu do Vodňan, kde na náměstí byly vyzdobené všechny stříkačky (tou dobou ruční) obce vodňanské. Na starém tržišti stříleno z hmoždýřů[!]. Při průvodu kolem náměstí zastoupeny všechny spolky a korporace s prapory: veteráni (voj. vysloužilci) s hudbou, hasiči, ob. výbor, úřednictvo, četnictvo, řemeslníci dle cechů, hojnost družiček a. t. d.
Rovněž průvod na Bílou sobotu (vzkříšení) pořádán v tomtéž rozsahu[,] až na to[,] že byla všechna okna budov na náměstí osvětlena svíčkami. Tento průvod pak za okupace pro přísné dodržování zatmění zakázán.
S příchodem jara nastala doba poutí. Na tyto chozeno pěšky a často i do dosti vzdálených míst jako:
do Vlachova Březí na 2 dny. Do Římova na 3 dny, Bechyně 3 dny, sv. Horu u Příbrami na 4 dny, do Maria Zell na Štýrských hranicích na 14 dní[,] kde byly naši poutníci posmíváni jako Böhmische Venzel.
Na tradiční pouť o svátku sv. Trojice[,] na Pražák chozeno ze Stožic průvodem se soškou P. Marie[,] nesené družičkami. Do Skočic (první neděli v červenci)[,] Na Lomec (druhou neděli v září)
U zvlášť nábožensky založených občanů[,] při pořizování poslední vůle[,] pamatováno na církevní účely[,] t. zv. fundace. Rovněž kaple obce Stožic postavena za značné peněžní podpory manželů Muziků č. p. 36, Pekařů č. p. 11, Krejčů č. p. 26. Mešní roucho rovněž pořízeno manželi Pekařů č. p. 11[,] r. 1870-71.
Po státním převratu 1918 a založení církve československé[,] tato v předu uvedená horlivost ochabla, 3 rodiny přestoupili z římskokat. na čsl. náboženství[,] a to Růžičků č. p. 41[,] Rokůsků č. p. 34 a Bruner Václav č. p. 50.
Zřízením protektorátu náboženská svoboda omezována[,] kněží pronásledováni[,] tak že dřívější horlivost se již nevrátila. Dříve pracováno o nedělích jenom když kněz z kazatelny ohlásil dovolený den (pracovní neděle). Z nařízení vlády a církve většina svátků zrušena. Pro nedostatek pracovních sil pracováno často v neděli. Po zavlečení ze zahraničí do našich krajů mandelinky bramborové, konány hledací služby většinou o nedělích.
Věžní hodiny na místní kapli[,] pořízeny r. 1884[,] konali platnou službu. Poslední tyto natahoval Jan Krejčí[,]přesídlením toho jsou v nečinnosti.
V r. 1934 oplocena kaple[,] fir Soucha Vojtěch z Vodňan[,] a opraveny věžní hodiny Frant. Seidlem za 60 kor.
Přes to[,] že náboženská horlivost byla značná, udržovali se mezi lidem různé pověry a „zaříkávání" proti různým nemocem jako:

Říkání na roupi:
Sv. Job měl tři dcery jedna šíla druhá prala třetí tomu hovádku roupi vzala tomu nám dopomáhej Bůh otec bůh syn bůh duch svatý toto se 3 krát opakuje

Na neštovice:
Šla panenka Maria po zelený louce potkala ji dobrá neštovice neštovice kam to deš já du tomu člověku do voka. Ne ne nechoď jdi na hory a lesy a tam píchej a štípej z moci Pána Ježíše Krista tomu nám dopomáhej Bůh otec Bůh syn duch svatý

Na ječný zrno:
Stír, štír, stír dej se na voheň tomu nám dopomáhej Bůh otec Bůh syn Bůh duch svatý amen

Na žábu:
Ty žába ať dýl netrváš až do večera dyž bude večer lítavá lítavá žábo ať dýl netrváš až do poledne třikrát opakovat dřív udělat kříž a potom taky.

Poměry majetkové
Poměry majetkové nelze zaznamenat přesně[,] neb se měnili přičindlivostí[!], hospodárností, početností rodiny[,] možností výdělku (kterého bylo v té době málo). Opakem zase[,] rozmařilým životem[,] neúrodou[,] hromadným pádem dobytka a pod[,]. rozšiřovány řady nemajetných[,] na konec pak chudoby.
Hlavním a trvalým rozšiřováním řad méněmajetných neb chudých bylo[,] že selský grunt dědil jeden člen z rodiny[,] t. j. převzal vše, pozemky, budovy, hospodářské zařízení s mrtvým i živým inventářem. Druhý z dětí dostal chaloupku (zvanou pro podruha) s kusem pozemku na doživotí[,] to znamená[,] že po smrti tohoto přešlo toto do majetku jeho rodné usedlosti. Ostatní děti poděleny podíly zase dle majetkových poměrů.
Třídní rozvrstvení
Až do všeobecného rovného volebního práva bylo toto rozvrstvení:
Starousedlíci (gruntovníci- sedláci) č. p. 1,3,4,6,7,10,12,13,15,18
(pololálník- chalupníci) č. p. 2,5,9,11,19,20,22,26,27
Novousedlíci (domkáři- baráčníci- kravičkáři- chcankaři) byly ti ostatní
Přeprodejem právo starousedlý pozbyli č. p. 13 a 27
Sarousedlici[!] měli rozhodování v obci[,] neboť při volbách měli hlasů dle výše placených daní a výměry pozemků. Starousedlíci přisvojovali sobě[,] mimo rozhodování v obci[,] těžbu z obecního lesa, přednostní právo na práce kovářské. Kovář pak měl za to zdarma užívání bytu a kovárny a pole na „Bušavé"[,] louky v „Luhu".

Poměry sociální
t. j. zabezpečení při nemajetnosti, stáří neb neschopnosti k práci
V poměrech těchto do dnešních dnů nastalo mnoho pronikavých změn. Hospodář při předání hospodářství ustanovil smluvně pro sebe výměnek[,] t. j. byt, potraviny pro svoji potřebu a. j.[,] v rozsahu jakou mohl nastupující snésti. V některých případech byl pak těžko nastupujícím plněn. Někdy zase musel být postupujícím buď se slzami v očích neb[,] dokonce soudně vymáhán.
Hůře bylo[,] když nebylo co postoupit a dostavila se neschopnost k práci[,] neb stáří. Pak ovšem byla povinna obec rodná o takového se starati. Hlavní starost obce bylo[,] aby žádný takový nepřišel obci „na krk". Pak-li nebylo vyhnutí[,] byl takovému dán bezplatně byt v obecní pastušce. Živobytí sobě opatřoval[,] pokud mohl pracovati[,] sám. V případě[,] že nastala neschopnost k práci[,] nastupovala dobročinnost[,] která byla časově dosti příkladná[,] tak že ve Stožicích nebylo nutno zavádět výživu těchto „po třídě"[,] t. j. od čísla k číslu.
Do chudinského fondu (pokl. chudých) plynuly různé pokuty a dobrovolné příspěvky. Z pokl. chudých zase vypláceny příspěvky těmto[,] které byli dosti omezené.
Přes všechna tato opatření a tabuli u každého vchodu do obce hlásající „Žebrota přísně zakázána"[,] rozmahala[!] se žebrota a tuláctví velkou měrou. Počínaje kočovnými kramáři, komedianty, cikány, flašinetáři, žebráky a tuláky z povolání[,] kteří využívajíc poměrů podávali si[,] jak se říkalo[,] dvéře a žili bezpracně z dobrodiní. Někteří z těchto propadali alkoholismu[,] a když nestačilo dobrodiní[,] přistupovali ke krádeži.

Výstavba obce
Původní stavby usedlostí byly vesměs dřevěnné[!][,] sroubené na kamenné podezdívce. Později se stavělo neb obezdívalo buď z kamene, který byl lámán v různých lomech a cihel vyrobených a pálených v cihelnách: „Harmachů" na rybníčku[,] později též „Harmachů" č. p. 46[,] kde rovněž postaven byt pro cihláře[,] majitel z č. p. 3[,] zrušena 1921. Cihelna „Pekmaistrů"[,] majitel č. p. 13 ( Kahovec měšťan Vodňany) do r. 1905. Cihelna „obecní" ( maj. obec král. města Vodňan)[,] při které byl byt pro cihláře č. p. 30[,] zrušena 1908[.]
Výroba v těchto cihelnách zastavena jednak pro nedostatek hlíny, zastaralá ruční výroba a nehospodárnost při pálení. Dnes jsou v místech těch jenom prolákliny a plocha zastavěna č. p. 49, 50, 51, 52, 53.
Čísla popisná 1 až 36 postaveny před rokem 1870[,] takže u těchto se jedná buď o přístavbu[,] neb přestavbu.
Čísla popisná 37 až 53 jsou po r. 1870 novostavby.

 

Zapsal kronikář Vávra Jan, domkář, narozen 4. května 1892 ve Stožicích č. p. 36

[ ] - poznámka přepisovatele