Osobnosti

Nejslavnějším rodákem je spisovatel Josef Holeček.


Josef Holeček
(1853 - 1929)


  

„Za dvojími horami od nás je rodiště Husovo. Jen přes luka je rodiště Petra Chelčického. Den pěší cesty je k rodišti Žižkovu. Lid naší krajiny jihozápadního koutu Čech prvý se přidal k učení Husovu, prvý pro něj strádal, prvý se přihlásil pod prapor Žižkův, pod ním dobýval slavných vítězství, prvý pod ním vykrvácel. Chci pověděti, jakým je tento lid za dní našich. Avšak prve, nežli se přiblížíme lidem, třeba se ohlédnouti po krajině, jež všude souvisí s povahou a duševními vlastnostmi člověka, rozbivšího v něm všude trvale stánek pro sebe i své potomstvo.
 

Krajina jihočeská vůbec je vážná, tichá, zádumčivá. Krása její kromě Šumavy není okázalá, vyzývavá, nápadná. Šumava je víla a čarodějka, její družka u nás je pouze dcera pozemská. Není to krasa­vice pro ulici, pro trh, pro salon, pro společnost, pro dav. Neoslňuje, rázem neuchvacuje. Je to dívčina prostá, dobrého původu, spořá­daných mravů a solidních zásad. Nevyžaduje obdivu, nýbrž poro­zumění ..."

 

Tato biblicky prostá slova, jimiž Josef Holeček uvedl první svazek své monumentální epopeje Naši, mně vždycky zněla v mysli, kdykoliv jsem šel cestou z Vodňan k Stožicům. Vlevo usoustřeďuje kraj kostel chelčický a v lesích cibulička svatyňky lomecké, o kousek vzdáleněji tušíme starý zámek libějický, jihozápadní obzor zdůraz­ňuje ves Pražák, západ uzavírá táhlý hřbet Skočické hory, rozdělený sedlem na dvě prastará hradiště a vprostřed tohoto kraje leží v mělké kotlince Stožice, nevelká ves, rodiště milovaného básníka Našich. Každou zimu se vracím poznovu k této naší jihočeské epopeji.

 

Celý ten kraj, několikrát pozorně proputovaný, je mi důvěrně znám. Vystoupil jsem i na vrchol Bušavé, kam podle autora bývalo slýchat před deštěm bavorovské zvony a odkud prý je možno zahléd­nout píseckou věž i budějovické náměstí.

Kovárna na stožické návsi už dávno zmizela, ale kaplička je táž jako za dětství, jen rodný statek je poněkud jiný, než zastara, kdy tu stávala jeho kolébka. Holečkovi bylo pět let, když zednický mistr František Plevka ze Křtětic jej přestavěl do dnešní podoby. Setkal jsem se tu ještě se spisovatelovým bratrem Janem, jehož portrét je rovněž zachycen v první knize Našich „Jak u nás žijou a umírají".

Mnohokrát jsem se zamýšlel nad Holečkem a jeho krajinou.

 

Dílo Josefa Holečka, nutno přiznat, nezdomácnělo v široké čte­nářské obci a netěší se ani zdaleka takové popularitě, jako knihy Ji­ráskovy, Raisovy nebo Baarovy. Až do své padesátky musil být zá­roveň editorem svého díla a tyto své trampoty vylíčil obšírně v knize Moje svépomoc. Vyhýbala se mu i oficiální kritika. Jednu mono­grafickou práci napsal profesor Jan Voborník a druhou Emanuel Chalupný, který v ní spíš shrnul doklady pro svou jihočeskou sociologii, než aby mohl zařadit Holečka a jeho dílo do slovesného kontextu české kultury.

 

Osobitý umělecký zjev Holečkův zaměstnával poslední léta Šaldova. Tento veliký kritický duch cítil výjimečnost Holečkovy umělecké osobnosti, vracel se k ní rok co rok podnětnými poznám­kami ve svém Zápisníku i hovory v soukromí, chystal se napsat o Ho­lečkovi obšírnější hodnotící studii, žel, toto přání zmařila smrt.

 

Tento nejpřísnější a nejvzdělanější kritik své doby přiznává Holečkovi „myšlenkovou opravdovost, epickou zrnitost" a říká přímo, že „Holeček byl opravdový myslitel, který si odvodil ze života sel­ského celou soustavu poznání, celý opravdový životní názor". Dále tvrdí, že jeho veliká jihočeská epopej Naši „svou básnickou pohodou a žhavou barvitostí se vyrovná nejlepšímu, co napsala Selma Lager-löfová". Šalda nebyl někým, u koho bychom bývali zvyklí na zdvo­řilostní poklony a v tomto případě je jistě jeho mínění upřímné, které by chtělo být právo Holečkově olbřímí spisovatelově tvorbě. Zdůrazňuje, že Josef Holeček je „duch prvotný a na výsost původní, že tvoří své postavy a děje z výhně opravdově duchové a velmi opravdově tvůrčí" a nazývá ji „ohromnou encyklopedií staré selské moudrosti".

Čím si vysvětlíme, proč se toto jadrné dílo, plné myšlenkové závažnosti a básnického posvěcení, vyrostlé z domácích kořenů a tvo­řené rozmyslně několik desetiletí, nestalo obecným majetkem většiny českých vzdělanců a čtenářů? Je to snad přílišná rozloha této sklad­by, která si činí v uspěchaném světě příliš velké nároky na čtenářův čas, či zdánlivě nečasovost námětová nebo vyjadřovací prostředky tohoto epika, co ji činí dnešnímu čtenáři nelákavou? Vadí jí snad regionální vymezení, které bychom těžko zdůvodnili? Podobná beletristická práce Jiráskova obdobně nazvaná U nás a zaměřená k nej­užšímu spisovatelovu domovu, Náchodsku, se dočkala už mnoha vy­dání. Není snad jednou z příčin okolnost, že se tohoto ojedinělého díla neujala kromě Šaldy všeobecně uznávaná osobnost kritická, která by zprostředkovala svou autoritou styk mezi tvůrcem a čte­náři? Starali se dosavadní nakladatelé dostatečně, aby knihám svého autora učinili zadost, pokud se týká jejich propagace? Mnoho podob­ných otázek mne po léta zneklidňuje při četbě Holečkova díla, jehož si hluboce a upřímně vážím a k němuž se jako čtenář vracím každo­ročně.

 

Naši.

 

Jak složitá byla příprava a jak klikatá autorova cesta k této jeho největší celoživotní práci, kterou nestačil dokončit. Už v Černo­horských povídkách se setkáváme s Holečkovou rodnou krajinou i s postavou strunkovického krajana, který s ním prožije celou jednu válečnou anabasi. Mohli bychom vysledovat mnoho přípravné práce historické, sociologické, národopisné, než spisovatel dospěl k defini­tivnímu ztvárnění postav, krajin a dějů. Co nám autor tak nezapo­menutelně vyvolává, je rodná krajina jeho dětství a život jihočeského venkova před sto lety. Jedna z ústředních postav této velké ságy je Jan Kojan, vlastně Holečkův otec, sedlák umocněný a povýšený na krajový typ. Srovnání s dnešním rolníkem není možné, protože nemá­me v pronikavě změněných poměrech k němu obdoby. Jeho nevýbojná povaha i pokud se týká poměru k vlastnictví, hlavně však k půdě, jeví se jako anachronismus. Šaldův pronikavý soud je i zde Holečkovi plně práv.

 

„Sedlák, alespoň sedlák starého rázu, jak jej namaloval na­příklad Holeček v „Našich" v nezapomenutelné kráse a síle, nechtěl rozmnožovat svého statku:  chtěl jej jen zachovat neztenčený, neobtížený také hypotékami, svému synovi nebo dědici. Takový patri­archální sedlák, sedlák starého rázu, byl typem vlastníka nejpokoj­nějšího, zcela nevinného rázu: pracoval v potu tváří, aby udržel, ne aby dobýval. Práce mu byla účelem života sama o sobě, ne prostřed­kem k vzdálenějšímu cíli. Odtud všechna krásná ušlechtilá kázeň jeho duše a povahy, jak ji vypsal - myslím, že nejvěrněji podle svých vzorů s menší idealizací, než se obyčejně vykládá - Holeček ve své jihočeské epopeji selské."

S úžasnou charakterizační silou a básnickou odstíněností nám Holeček představuje celou galerii selských typů své vsi a svého kraje. Je tu „silný křesťan" Jan Kojan, vedle něho pytláckou vášní posedlý Skoba, vychloubačný „možný" Bakula, opatrný Kužel, neodpouštějící Králenec i po slávě baživší Špírek, zeman z Maloviček. Každý je řezaný z jiného dřeva, ale plasticky je zpodobena každá tvář i se svým životem vnitřním: žádné aranžmá, žádné nedomyšlené nebo nemožné situace nenalezneme v jejich konání. I obecní slouha má tu svůj lid­ský charakter a důstojnost v ustáleném řádu staré vsi, kdy je při „sypané" rovnocenným hostitelem svých sousedů. Holeček si všímá i života selské čeledi, jejího poměru k hospodáři a hospodyni, má tu plnokrevné typy kněží, učitelů, venkovských řemeslníků, „lesního ná­roda", chlapců, děvčat i několik nezapomenutelných postaviček ze světa dětí. Zná do nejjemnějších podrobností složitý společenský ceremoniál staré vesnice, provázející tehdejšího člověka od kolébky ke hrobu, ať se týká křtu, veselky nebo pohřbu. Dovede s úžasnou přesvědčivostí vyjádřit poměr vesničana k „němé tváři". V knize Bartoň máme stejně citlivou rukou vyhmátnutý citový život vesnic­kého dítěte jeho doby.

 

Čtenář se možná bude mylně domnívat, že je tu poněkud ná­silně zdůrazněn náboženský cit v dětském vnímání okolního světa, zvláště v kapitole Svatý Bartoň na poušti, ale celý tehdejší život jihočeského venkova byl naplněn religiositou a není tedy Holečkem uměle vykonstruován. Nezapomínejme, že v blízkosti Holečkových rodných Stožic stojí poutní kostelík na Lomci, v tehdejších dobách hojně navštěvovaný. I to patřilo k řádu staré vsi. Těžká práce bez pomoci strojů musila být střídána svátky, veselím i odpočinkem. Měla tu své nezanedbatelné místo i poezie. Pro každou životní situaci byly vytvořeny přesné společenské formy, jimž se každý podroboval bez odporu. Stará vesnice, jak ji ještě zastihlo Holečkovo dětství, měla daleko širší rejstřík radosti a poezie, než jí dnes přiznáváme. Holeček měl také nepoměrně větší zásobu modelů než má dnešní spisovatel. Měl také rozsáhlejší výběr postav, z nichž každá nesla svůj díl lid­ského osudu. I každý příchozí přinášel kus svého osobitého světa. Do Stožic tehdy přicházeli kolomazníci od Domažlic, kalounkáři od Kla­tov, šindeláři od Prachatic, kteří kromě šindelů prodávali dřeváky a mejšle. Rok co rok přicházíval žebravý fráter z Bechyně, od Pří­bramě zase havířský invalida s almárkou na zádech, v které měl figurky, znázorňující hornickou práci pod zemí. To ještě ani zdaleka nevyčerpává celou zásobárnu typů. Ještě k nim musíme přiřadit židy z Vodňan a z Pražáku, grány z Kraňska, honáky bagounů, niťařku a semátkáře, nunváře, řešetníka, olejnika a řemínkáře. Od Trenčína přicházeli dráteníci, dobří a očekávaní vyprávěči, lid „světem pra­cující" představovali medvědáři, cikánky hádali z ruky, žebráci byli rovněž staří známí a všechny přiživovala ves.

Mistrovství Holečkova umění podobiznářského dosvědčuje ga­lerie tváří dívčích a ženských, vesměs nervně a plasticky ztvárně­ných, že čtenáři nikdy nevymizí z paměti. Je tu krásná, ale líná Hanýžka Bakulova, selská krasavice s hedvábnými řasami a těžkými, ospalými víčky, která usne i na námluvách a jíž se rozproudí krev až při venkovské muzice, kdy se postaví do čela stožických chlapců při hospodské bitce s přespolními Půjďáky. Jako kontrast její vlažnosti vytvořil Holeček jiný typ dívky čiperné a obětavé, Aničku Klokočníkovou, která si na Lomci vymodlí a na osudu vytrucuje svého Adama Králence. Selka Kořínková doplňuje tuto galerii rysem ži­votní tragiky a popanštělá Králencova sestra je potrestána za zradu selské morálky údělem žebráckým.

Psychologická pravdivost, s jakou jsou představovány všechny postavy této selské ságy, činí z ní četbu vskutku poutavou. Holečkovi se podařilo nejen vniknout do jejich myšlení, ale dovedl citlivě odposlouchat selskou řeč, plnou jadrných příměrů, zvláštní citové kadence a odstínové bohatosti. Hlubší zaposlouchání do Holečkovy bás­nické mluvy upozorní i na jeho úsilí slovesného umělce, které nevyšlo naprázdno. Naopak, přesvědčuje nás o tvárné původnosti i v oblasti, která byla mnohdy přehlížena nebo nedoceňována.

 

V tomto svérázném díle projdeme velkou a širokou životní prostoru. Tam, kde se opírá o vlastní intenzivní zážitek a životní zkušenost, dosahuje veliké intenzity výrazové a zaujme nás cele. Je pánem této své oblasti a dovede nám ji přiblížit plasticky a celistvě.

Tam však, kde nám líčí boj jihočeského sedláka s knížecím feudálem, sdílíme s ním upřímné sympatie k trpícím krajanům, ale zároveň cítíme, že se tu pohybuje na půdě, kde už není doma. Myslím konkrétně na život v panském sídle, který nepoznal z vlastní zkuše­nosti a proto jej konstruuje jen z vlastních představ anebo z infor­mací, zprostředkovaných četbou či vyprávěných očitými svědky, ale přece jen bez vlastního bezprostředního poznání. České šlechtě vě­noval celou knihu studií, jistě svérázných a zajímavých z jeho sta­noviska. Staletý zápas s šlechtou byl jistě podstatným rysem jihočeského selství, Holeček cítí jeho závažnost a musí ji řešit. Cítíme z každé řádky tuto naléhavost. Jako málokdo byl vyzbrojen příprav­nými sociologickými, hospodářskými a historickými znalostmi a přece právě v těchto románových pasážích mu selhává umělecká přesvěd­čivost. Tento svět měl rovněž svou životní zákonnost, svou lidskou a ci­tovou atmosféru, svou společenskou problematiku, velmi složitou a plnou zvláštností, která se ostře odlišuje od selského života. Byl to vždycky svět sám pro sebe, naprosto uzavřený svému okolí. V české literatuře nemáme zobrazen život této šlechty, poněvadž českým auto­rům byl uzavřen na sedmero zámků svou výlučností. Víme koho má Holeček před očima v postavě umělecky diletující kněžny Ady, která dala přestavět Hlubokou, víme i koho představuje postava knížete Egona, ale nemají nikde té pravdivé lidské životnosti jako typy z řad vesničanů.

 

Vrchnost nebyla nikdy sentimentální v poměru k selskému lidu, který jí byl cizí rodem i jazykem (což nebylo například v Polsku), dovedla bez rozpaků uplatňovat své sobecké hospodářské zájmy na úkor drobných vlastníků, měla v rukou moc, opírající se o trůn i oltář a později jí byl k službám vzdělaný správní aparát. Sedlák měl právo se soudit, ale knížepán dovedl toto právo překroutit svými advokáty a penězi. Sedlák finančně nevydržel dlouhý spor, i když byl v právu. Vyhrál jej formálně, ale o jeho živnost se nakonec rozdělili advokáti. Byl to v každém případě nerovný boj.

 

Holeček dobře cítí a zná tuto problematiku, ví, že kníže má celý štáb dobře placených úředníků a služebníků, kterým je dobře v jeho službách. Každý hajný a každý lokaj převzal kus sebevědomí svého chlebodárce, v jehož jménu vládlo vše, co sloužilo na panském. Tato soustava, po staletí budovaná, byla vlastním nepřítelem sedlá­kovým. Od nepaměti stály v jižních Čechách tyto dva světy proti sobě v příkrém rozporu, víc vnitřně než navenek. Po zrušení roboty dostal tento boj rafinovanější formy. To všechno nalezneme v epopeji Holečkově. Vesnice si žila dál svým osobitým životem za všech okolností a panské sídlo mělo rovněž své ustálené formy života, v nichž se bez­pečně pohybovali i jeho obyvatelé. Holeček stojí celou svou bytostí na straně svých vesnických krajanů, ctí selský řád, v němž cítí nejbez­pečnější půdu pro příští život národní, je mu oddán každou myšlen­kou, každým nervem, sdílí selskou radost i selskou nenávist, obojí cele, bez výhrad.

Naši ve svém celku jsou dílem o životě jižních Čech tak monu­mentálním, že dlouho ještě nebude překonáno. Je to zdroj poznání opravdu hlubokého a bohatého, že není možno, aby mohlo být vyčer­páno jedinou generací. I když se formy života změnily k nepoznání od světa Holečkova dětství, jinošství i mužných let, je toto dílo stále víc než pouhým dokumentem doby a dlouho ještě se k němu bude vracet čtenářská obec ne sice příliš početná, ale oddaná a milující. Té lásky si věru zaslouží.

Převzato z knihy Dvě krajanské tváře - Ladislav Stehlík, MaG Vodňany 1979

 
Obec Stožice, Stožice 63, 389 01 Vodňany, tel: 383 383 387, e-mail: stozice@seznam.cz